Vzdělání není zboží

Souhlasím s názorem, že vzdělání ani zdraví není v kulturní společnosti 21. století zboží. Vláda koaličních pravicových „jedniček“ do dvou let zpustí „úsporná opatření“ a za oběť si vezmou samozřejmě sociálně nejslabší. 

Včera v Praze proběhla poměrně chabá demonstrace proti školnému, kdy se v hlavním městě shromáždilo sto studentů. „Koalice jedniček“ (ODS, TOP 09 a VV) se shodla na odloženém školném tedy nejšetrnější způsob, jak ze studentů vytáhnout nějakou korunu. Nikdo ale není schopný říci, kdy se nový systém finančně prohloubí v neprospěch studentů.

Společnost která bere na hůl nejslabší členy komunity není lidskou společností, ale vlčí smečkou.

Zde je vhodné uvést svůj příspěvek citátem Geogeho Orwella:

„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.

Popišme si situaci školného v Evropě. Ukážu Vám milí čtenáři, že zavedení školného nevedlo, jak dnešní politici proklamují ke zlepšení kvality škol, ale ke zbytnění byrokratického aparátu, který ze studentů nacházející ve finanční tísni pomocí exekutorů dře peníze.

Začněme skutečnými kulturními společnostmi, které školné na VŠ nevedou. Francouzský vysokoškolák zaplatí pouze poplatek při zápisu ve výši 300 až 400 eur. Univerzity ovšem nedokážou konkurovat takzvaným Grandes Ecole, prestižním vysokým školám, jako je např. Siences – Po, kde je školné pro studenty ve výši 12.000 eur ročně.

V Německu se platí jen na soukromých školách. Přes 300 vysokoškolských institucí řadí Německo na evropskou špičku, a to nejen kvantitou. O školném se v jednotlivých zemských vládách také čas od času diskutuje. Zatím školné na soukromých školách dosahuje v průměru 1100 eur ročně.

V Rakousku trvalo školné trvalo tři roky a po protestech skončilo. Zůstaly jen poplatky pro „věčné studenty“ překračující šesti roční dobu studia. Věční studenti platí 360 eur za semest.

V Maďarsku školné padlo po veřejném referendu před dvěma léty.

Ve Velké Británii se zvýšení školného na 3000 liber za rok setkalo s nevolí veřejnosti i některých ústavních činitelů. Zvýšení školného zvedlo vlnu demonstrací nespokojených studentů. Britský list Sunday Times na konci loňského roku informoval o plánovaném vytvoření regulačního orgánu, v jehož pravomoci bude zakázat anglickým univerzitám účtování školného v nové výši v případě, že by nepřijímali více studentů z chudých rodin či ze státních škol. Nedílnou součástí českého návrhu na zpoplatnění studia je povinnost každé vysoké školy vložit třetinu z příjmů ze školného do sociálních stipendií. Navíc by rektoři podle novely mohli studentům s přihlédnutím k jejich sociální situaci nebo studijním výsledkům školné prominout nebo snížit.

Nabízí se pak ale otázka, zda snaha předejít sociální diskriminaci nepovede k dalším nákladům na přerozdělování. Kdo konkrétně by pak o přidělení či nepřidělení sociálního stipendia rozhodoval a do jaké míry by se přitom krylo sociální stipendium se stipendiem prospěchovým? Opomíjíme ale mnohem zásadnější otázku - nakolik by se po přerozdělení třetiny prostředků snížily reálné příjmy ze školného?.

Od sametové revoluce nám politici slibují zeštíhlení byrokratického aparátu. Realita je opačná. Díky vytvoření čtrnácti krajů, zachování okresních měst a udělení statusu obcí s rozšířenou působností dalším městům za sebou máme armádu znuděných úředníků (moje kamarádka se mi svěřila, že se na úřadě nudí), kteří nevytvářejí hmatatelnou hodnotu, pouze přerozdělují peníze daňových poplatníků. Za poplatky studentů mohou vysoké školy pořídit hodně právníků a exekutorů.

Z uvedeného je pravděpodobné, že zavedení školného „koaličních jedniček“ v době krize povede k pádu pravicové vlády možná dříve než ji skončí mandát (2014). Ve chvíli, kdy první studenti budou čelit realitě školného pochybuji, že bude v ulicích Prahy jen sto, ale tisíce studentů.